- Osobnost člověka se formuje zejména během dětství, temperament však může být do jisté míry ovlivněn geneticky.
- Nenaplňování potřeb nebo traumatické zkušenosti v období dětství se mohou promítat do duševního zdraví v dospělosti.
- Efektivní pomocí při zvládání těchto následků je zejména psychoterapie.
K formování osobnosti dochází právě během dětství
Dětství má zásadní vliv na vývoj osobnosti člověka, a to primárně v okruhu užší rodiny, kdy dochází k formování těch nejzákladnějších postojů a schopností. V další fázi má pak samozřejmě vliv také širší okruh rodiny, učitelé/vychovatelé, spolužáci či přátelé.
Přestože jsou rodiče ve vztahu k dítěti nepochybně autoritou, která formuje jeho vývoj, nabízí podněty a předává zkušenosti, je tato interakce oboustranná, a i samotné dítě tedy může ovlivňovat a přetvářet osobnost, temperament či chování rodičů. Ukazuje se také, že psychický vývoj a formování osobnosti nejsou záležitostí čistě postnatální (doby po narození), ale dějí se už během vývoje plodu a temperament je, mimo jiné, ovlivněn také geneticky.
Pojetí sebe sama
Nedílnou součástí osobnosti člověka je tzv. sebepojetí, tedy jeho vlastní představa o tom, kdo skutečně je, a jak vnímá své pocity, úvahy, silné i slabé stránky, schopnosti či hranice. Podle některých psychologů lze celkové sebepojetí dělit na 3 základní složky, které se navzájem prostupují a doplňují, a to:
- kognitivní – poznávací vývoj dítěte závisí na jeho interakci s okolním prostředím a šíří spektra nabízených podnětů v raném dětství, důležitou roli v utváření sebepojetí pak hraje také ocenění pokroků a snahy dítěte ze strany rodičů
- konativní – tato složka souvisí s tzv. seberealizací dítěte, tedy rozvojem svých schopností, vloh a celé osobnosti. Ze strany rodičů je důležitá zejména podpora kreativity dětí, pozitivní zpětná vazba
- emoční – ve vytváření emoční složky sebepojetí hraje důležitou roli soužití, a to jak mezi dítětem a jeho rodiči, tak i mezi rodiči navzájem. Základním kamenem je zde zejména pocit jistoty, bezpečí, podpory a bezpodmínečného přijetí
Jsou všechny negativní události “traumatem”?
Slovní spojení “trauma z dětství” se v poslední době vynořuje stále častěji – následky však mohou zanechat i události, které do této definice nespadají. Trauma se v souvislosti s duševním zdravím označuje jako vystavení extrémnímu strachu, bezmoci a ztrátě kontroly, přičemž situace je natolik závažná, že adaptační mechanismy umožňující zvládat běžnou míru stresu se zhroutí. Výzkumy také naznačují, že prožití traumatu může vyvolat strukturální změny v mozku, souvisejících zejména s amygdalou.
Jinými slovy, duševní trauma je tak extrémní situací, že se s ním člověk s využitím přirozených mechanismů nedokáže vyrovnat, a tato zkušenost jej pak v mnoha oblastech negativně ovlivňuje. V zásadě se tedy nejedná o traumatickou událost jako takovou, ale spíše o reakci na ni. Odezva pak závisí mimo jiné i na konkrétním jedinci a okolnostech. Vážnější následky jsou pozorovány při zavinění jinou osobou (zejména pak osobou blízkou) než např. při přírodních katastrofách.
Každá negativní zkušenost tedy nemusí být nutně traumatem – to však neznamená, že se nemůže promítnout do vývoje osobnosti člověka. I méně intenzivní reakce na události či nenaplnění potřeb tak mohou vést k nejrůznějším důsledkům (viz dále).
Jak se mohou nenaplněné potřeby a “traumata” projevovat v dospělosti?
Nenaplňování potřeb nebo intenzivní negativní prožitky mohou vyústit v široké spektrum důsledků, které se kromě dětství často projevují v období dospívání a dospělosti. Tito lidé často neví, jak zacházet se svými emocemi, dávat najevo své potřeby nebo si stanovit hranice. Mezi nejčastější následky mohou dále patřit:
- úzkosti
- emoční nedostupnost
- zvýšené riziko rozvoje poruchy příjmu potravy
- sklon k užívání návykových látek
- sklon k depresím
- neschopnost se rozhodovat
- potíže s důvěrou
- “people‑pleasing” (snaha vyhovět ostatním za všech okolností)
- pocity prázdnoty či nenaplnění
- nadměrné pocity viny a selhání
- agresivní chování, neschopnost ovládat hněv
- posttraumatická stresová porucha
- rozvoj nejrůznějších poruch osobnosti (např. narcistická porucha)
Přestože tyto jevy zpravidla negativně ovlivňují jak samotného člověka, tak i vztahy s jeho okolím, někteří lidé se s nimi během svého vývoje ztotožní natolik, že v nich nevidí problém, případně jej z nějakého důvodu odmítají řešit. I ve chvíli, kdy se sami stanou rodiči, a dítěti se nepochybně snaží dopřát to nejlepší, se mohou důsledky traumat a nenaplňování potřeb v rodinách předávat z generace na generaci.
Efektivní pomocí je zejména psychoterapie
Psychoterapie napomáhá mimo jiné v oblasti sebepoznání, uvědomění si problému a možných souvislostí, nebo také odlišení vlastních postojů od těch “vnějších” – daný jedinec si však musí problém uvědomovat a chtít jej aktivně řešit. Terapeutická sezení také fungují na principu vytvoření prostoru bezpečí a přijetí – základních potřeb, které nemusely být v dětství naplněny. Klient se také může poprvé naučit zpracovávat a vyjadřovat své emoce – namísto potlačování si je zvládat uvědomit, prožít a vhodným způsobem projevit.
U dospělých se k terapii traumat nejčastěji využívají následující psychoterapeutické směry:
- Terapie kognitivního zpracování (CPT): tato metoda je součástí kognitivně-behaviorální terapie a obvykle zahrnuje zejména učení efektivnímu uvědomění si vlastních myšlenek a emocí, práci s nimi a eliminace nežádoucích vzorců myšlení souvisejících s traumatickými událostmi.
- Kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na trauma (TF‑CBT): stejně jako výše zmíněná metoda se TF‑CBT zaměřuje na identifikaci a změnu nežádoucích vzorců myšlení a chování, jedinečnost tohoto postupu pak spočívá v zapojení další důvěryhodné osoby do terapie.
- Desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů (EDMR): tato forma terapie má za cíl usnadnění zpracování traumatu a přetvoření vzpomínek na ně – stojí na principu tzv. oboustranné stimulace, která je nejčastěji využívána na základě pohybů očí, může být však nahrazena i bilaterálními zvuky nebo taktilní (dotekovou) stimulací.
U dětí je potřeba metody terapie přizpůsobit jejich vývojovým schopnostem a možnosti zapojení se do procesu. Jednotlivé postupy se proto mohou kombinovat, u starších dětí se často zavádějí také prvky kognitivně-behaviorální. Pro mladší děti jsou vhodné zejména:
- Terapie hrou:dítě pod dozorem zkušeného terapeuta využívá hračky k vyjádření svých emocí nebo např. tvořivých potřeb
- Arteterapie: využívá k projevení a zpracování traumatických událostí kreativní postupy, jako např. kresbu, malování nebo hudbu
Co si z toho vzít?
Dětství má na utváření osobnosti člověka zásadní vliv, a to mimo jiné i skrze jeho vnímání sebe sama. O negativních událostech z minulosti se často mluví jako o traumatech – ve skutečnosti však ne všechny tyto zkušenosti musí znamenat trauma, což ale neznamená, že se nemohou na daném jedinci “podepsat”.
Lidé trpící následky těchto událostí často neumí pracovat se svými emocemi, mohou mít problém s nastavením hranic, důvěrou, sklony k depresím nebo užívání návykových látek, emoční nedostupnosti, agresivnímu chování a mnoha dalšími oblastmi. Jako efektivní pomoc se využívá především psychoterapie, která může být, v závislosti na věku a vývojových schopnostech, zaměřená jak na dospělé, tak i děti.
