„It is a normal reponse by normal people to an abnormal situation“ - Schiraldi
- PTSD vzniká jako opožděná reakce na stresovou ohrožující událost.
- Celoživotní prevalence této poruchy se odhaduje v rozmezí 1‑9%.
- Jsou možné 2 druhy léčby: psychoterapie a farmakoterapie.
Jak posttraumatická porucha vypadá?
Aby bylo zcela jasné, o čem celý článek hovoří, je nejprve nutné osvětlit, co to vlastně posttraumatická porucha je. Tato porucha vzniká jako opožděná reakce na stresovou událost, jež se projevuje nedostatečným zpracováním závažné traumatické zkušenosti. Zmiňovaná zkušenost má později za následek psychologické a somatické obtíže jedince, které se dostavují často s prodlevou několika týdnů až měsíců po prožití onoho traumatu.
Při vzniku posttraumatické stresové poruchy se zjednodušeně jedná o normální reakce normálních lidí na abnormální situace. Tato abnormální (říkejme jí traumatická) událost je často podstatou vzniku posttraumatické stresové poruchy. Jejími charakteristikami jsou: mimořádnost, závažnost a vlastnost ohrožení. Lidé je vnímají jako velmi nebezpečné, a to jak pro sebe, tak pro ostatní a nejsou schopni, a mnohdy ani nemají možnost, na ně adekvátním způsobem reagovat a vyrovnat se s nimi.
První zmínky o PTSD
V historii se přesuneme do období první světové války. V této době začínají být u vojáků poprvé sledovány obtíže, které byly popisovány jako psychologické a neurologické poruchy. Jejich původ byl však dosud neznámý a vyvolával mnoho diskuzí a otázek z hlediska jejich původu.
Freud u těchto vojáků pozoroval výrazné psychické a fyzické problémy. A co bylo zavádějící, tak právě to, že vojáci nebyli nijak vážně zraněni, a přesto u nich příznaky přetrvávaly po delší dobu. Freud tehdy odmítal veškeré názory, které symptomy poruchy spojovaly s nějakými tělesnými poraněními např. drobné krvácení do centrální nervové soustavy. Po rozsáhlé studii nakonec uvedl, že příčinou této poruchy jsou reakce na bezprostřední ohrožení vlastního života vojáků ve válce. Poruchu tehdy popsal jako “válečnou neurózu”.
Charakteristiky PTSD
Posttraumatická stresová porucha, jak je již zmiňováno v úvodu, začíná jako opožděná odpověď na stresovou událost nebo situaci trvající krátkou či delší chvíli s mimořádně ohrožující povahou, která dokáže způsobit silné rozrušení téměř u každého jedince.
Predisponující faktory mohou být rysy osobnosti (nutkavé či astenické) či neuróza v osobní anamnéze. Tyto faktory ovlivňují práh vzniku PTSD a nebo zhoršují jeho průběh. Typické pro tuto poruchu jsou epizody znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách‚ snech či nočních můrách‚ které se objevují spolu s pocitem otupělosti a emoční oploštělostí‚ straněním se od lidí‚ netečností vůči okolí‚ anhedonií a vyhýbání se činnostem a situacím‚ které připomínají traumatický zážitek.
Dále se obvykle objevuje vegetativní hyperreaktivita a zvýšená bdělost‚ zesílené úlekové reakce a nespavost. S uvedenými příznaky je také obvykle spojena úzkost a deprese, v těžších případech až sebevražedné myšlenky. Začátek následuje po traumatu s prodlevou pár týdnů do několika měsíců. Průběh je dosti kolísavý‚ ale ve většině případů dochází k odeznění příznaků a “vyléčení”- pouze u malého počtu pacientů může nastat chronický průběh s následnou trvalou neměnnou změnou osobnosti.
Jaká jsou kritéria její diagnostiky?
Aby bylo možné PTSD správně diagnostikovat, musí jedinec splňovat tato kritéria:
- Vystavení stresu – osoba musela slyšet, na vlastní oči vidět či rovnou zažít traumatické události, které obsahovaly smrt, zranění, strach, bezmoc či hrůzu.
- Znovuprožívání události – jedinec si dané trauma znovu prožil/prožívá (myšlenky, sny, iluze, psychická tíseň, fyzický vjem).
- Vyhýbání se – osoba se trvale vyhýbá podnětům souvisejícím s traumatem a zároveň se projevuje jeho nadprůměrná vnímavost (“citlivost”, která nebyla před traumatem přítomna).
- Vzrušení – jedinec vykazuje trvalé příznaky zvýšené vzrušivosti (dráždivosti), které opět nebyly přítomny před traumatem.
- Doba trvání symptomů – příznaky se objevují déle než po dobu 1 měsíce.
- Narušení života – porucha způsobuje významné úzkostné stavy (obtíže) nebo poškození (zhoršení) aktivit v sociální oblasti, zaměstnání nebo jiných každodenních činnostech.
Prevalence PTSD
Celoživotní prevalence PTSD se pohybuje v rozmezí 1–9 %. Výskyt u žen je asi 2 x vyšší a právě u nich se nejčastěji jedná o následky fyzického, často sexuálně motivovaného napadení. U mužů jde spíše o následky účasti v boji nebo přítomnosti při těžkém poranění nebo smrti druhé osoby. Odhaduje se, že porucha postihuje až 30 % obětí živelných katastrof v závislosti na intenzitě stresoru. Posttraumatická stresová porucha se stává jedním z největších zdravotních problémů dneška. Zhruba 43% mladých Američanů a 37% Američanek je vystavováno traumatické události ve věku do 30 let.
A jak se s ní vypořádat?
V dnešní době se řadí do druhů léčby PTSD tyto možnosti:
Psychoterapie – je považována za nejdůležitější prostředek léčby. Nejprve se terapeut s klientem zaměřují na kontrolu nad příznaky, a následně se snaží o přijetí traumatické události (vzpomínky ztrácejí sílu a přestávají vyvolávat úzkosti).
- Farmakoterapie – léky výrazně podporují efekt psychoterapie. Dávkují se dle doporučení psychiatra a bývají součástí komplexního léčebného plánu. Cílem se stává zmírnění některých příznaků. Můžeme je dělit na:
- Antidepresiva: efekt je pociťován po 3–6 týdnech a působí zejména na zmírnění příznaků úzkosti a zvýšené činnosti sympatiku
- Anxiolytika: jsou vhodná pouze při akutní potřebě zmírnění příznaků úzkostí, záchvatů paniky nebo poruchách spánku. Pro dlouhodobou léčbu jsou nevhodné, jelikož mohou způsobovat závislost
Co si z toho vzít?
Posttraumatická stresová porucha se projevuje jako opožděná reakce na událost, kterou jedinec prožil jako nebezpečnou, stresující a život ohrožující.
V dnešní době se stává stále běžnější poruchou. Její dopady postihují jedince jak na psychické úrovni, tak na té fyzické. Znemožňují kvalitní žití, a proto je v případě jejího podezření nutné ihned vyhledat odborníka a následně zahájit úzdravu.
